Consulting

Výlet do ZOO Praha

      Výlet do Prahy se bezpochyby zařadí mezi jeden z nejoblíbenějších výletů protkaných adrenalinem od začátku do zdárného konce. Prostě výlet, jak má být. Na začátku toho všeho stála nádherná myšlenka: Uděláme si hezký den a vyrazíme na výlet do pražské ZOO. Zní to bezelstně, že??? Stejně bezelstně jako další pohnutka: Kdo chce, může vzít s sebou rodiče, sourozence, kamaráda… A další z dobročinných nápadů: nabídneme i Dubákům, jestli nechtějí jet s námi… A co škola s paní Novákovou? Pozveme je všechny, dobré skutky se mají konat a udělat někomu krásný den uspořádáním výletu, to je přece dobrý skutek, ne?? A slyšeli jste o tom, že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán?? ˘ Takže asi tak: Každý, koho jsme oslovili, s nadšením přijal… A slyšeli jste o tom, že autobus nejde nafouknout?? Tak se stalo, že jsme na výlet vyrazili dvěma autobusy. Velitelem prvního autobusu byla paní nám všem nejvyšší. No a druhému autobusu velela zase moje maličkost – jak láskyplně říkají mí rodiče „zuby s brýlema“ (stále nevím, co tím myslí…). První vlna adrenalinu se šířila den před výletem, tedy v neděli. Byl to den, kdy si pár výletníků vzpomnělo, že už by bylo dobré prozkoumat instrukce k výletu. Tak se stalo, že na povrch vypluly informace, že autobus jedoucí z Prachatic přes Vodňany a Písek počítá s tím, že pojede časovou smyčkou. Jak jinak si vysvětlit, že příjezd do Protivína se téměř rovná času výjezdu z Prachatic??? A co pak to, že cesta z Protivína do Prahy trvá o hodinu déle než je běžné??? Ale protože v dnešní době je možné vše, a protože ostatní pracovníci i nadále věří, že paní ředitelka zařídí i nemožné, nikomu to nebylo divné. Jen jsme teda tento zážitek dopředu všem pasažérům daného autobusu záviděli… Jaké zklamání nastalo právě v neděli, kdy jsme zjistili, že se jedná pouze o překlep při předávání informací, a že se žádné cestování časem nechystá… ;o( Jediné, co tedy hrozilo, nebyla nevolnost z cestování časoprostorem, ale hodinové čekání na autobus všech cestujících z Vodňan a Protivína. Poté, co Iva toto velké zklamání vstřebala, tak jako správný dobrovolný hasič toto nebezpečí uhasila a cestující seznámila s touto smutnou skutečností. Sice zklamaní, ale rádi, že si mohou o hodinu déle pospat, tuto informaci všichni přijali. Poslední instrukce byly předány a bylo to tu! Nastal onen den a my se probouzeli do krásného slunného výletního pondělí. Část pasažérů cestujících z Písku se ráno sešla v Horizontu, část jich čekala na zastávce a poslední část dobíhala pomalu se rozjíždějící autobus. Vedoucí výpravy všechny netrpělivě přepočítávala a rozdávala své telefonní číslo pro případ nouze (nebo pro případ, že až se ztratí, bude její telefonní číslo rychle v tisku a v televizi). Cesta ubíhala a nastal jeden ze zlomových okamžiků. Obě dvě výpravy se měly setkat na předem domluveném místě. Čím více jsme se k osudnému místu blížili, na vedoucí výpravy začaly jít mrákoty. Přestože to panu řidiči několikrát připomínala, tep i tlak se šplhaly vysoko nad limity běžné pro člověka. Opravdu tam budou? Je to ta správná stanice? Ale povedlo se. Setkali jsme se, padli si do náručí a doufali, že vše bude i nadále takto vycházet. To by ale paní ředitelka nesměla říct jednu z osudových vět: „Vemte si telefonní číslo na pana řidiče, ať mu pak můžete dát vědět, že jsme v ZOO skončili a můžeme jet domů.“ Bohužel pokyny nepadly na příliš úrodnou půdu. Zpětně lze říci, že v mladé vedoucí vzbudily spíše rozpaky, neboť jako čerstvě vdané mladé paní jí připadalo nevhodné brát si ihned kontakt na tohoto cizího pána. I když podle všeho byl pro naší výpravu důležitý a i vypadal zachovale, přece jen to bylo proti morálním zásadám této mladé dámy. Rozhodla se tedy jednat. „Telefonní číslo si vezmu až v okamžiku, kdy budu mít pocit, že se s panem řidičem znám dostatečně.“ No zpětně uznávám, asi to byla chyba, neboť dodnes nevím ani to, jak se pán jmenoval, natož jaké měl telefonní číslo. Hlavně, že mé zásady zůstaly bez poskvrny. Zatímco vedoucí výpravy prožívala vnitřní boj kvůli telefonnímu číslu na pana řidiče, oba zájezdy se přiblížily pražské ZOO. Všichni vystoupili, zamávali panu řidiči a nadšeně se hrnuli směr ZOO. Rozdělili jsme se na různé skupinky. Šťastlivci, kteří měli s sebou své rodiče, byli vypuštěni do ZOO bez větších prodlev. Stejně tak ostatní skupinky, které s sebou měli své průvodce. No a nakonec se před turnikety štosovali klienti Horizontu se svým doprovodem. Asi sedmnáctkrát jsme přepočítali ZTP kartičky abychom šli vstupenky stejně koupit na dvakrát. Když každý bezpečně třímal v rukou svoji vstupenku, prošli jsme turnikety a bylo to. Celá velká ZOO otevřela své brány a čekala, až se v ní ztratíme. Každý si chytil svého průvodce a malé skupinky se vydaly po své ose. Naše skupinka jako první našla lavičky, kde rozbalila své řízky, buchty, banány a pořádně se na vše posilnila. Když jsme usoudili, že jsme již dostatečně nacpáni, vydali jsme se k plánku celé ZOO.
Takže důležité poznatky:
• Ani se nepokoušejte hledat v pražské ZOO nějaké plánky nebo mapy. Stejně jsou k ničemu – spolehlivě vás zavedou úplně jinam, než kam jste chtěli.
• Pokud se obzvlášť těšíte na nějaké speciální zvíře – buďto se k němu budete snažit dojít podle plánku a zabloudíte, nebo budete ignorovat mapku a ke kleci se opravdu dostanete. Poté bude vámi vybrané zvíře spát, líně se vyhřívat, nebo bude prostě někde schované.

Přesto všechno jsme viděli spoustu zajímavých zvířat – lachtany, tuleně, supy, lední medvědy, orangutány, slony, žirafy, tygry a mnoho přemnoho dalších. Když se přiblížil čas odjezdu, tak se naše skupinka rozhoda přiblížit se východu ze ZOO podle plánku. Jak nemoudré… Čas ubíhal a my nevěděli, že se od východu vzdalujeme a vzdalujeme… Ale protože jsme skupinka odvážná, na plánek jsme se rozhodli nevázat a cestu ven ze ZOO jsme nakonec našli. Bylo to sice nečekané, ale o to milejší – na autobus jsme čekali všichni – nebylo nás ani víc ani míň, prostě to vyšlo! Dokonce jsme se setkali i s naším panem řidičem, který nám autobus přistavil aniž bychom mu museli volat. Cesta zpět byla příjemná a rychle ubíhala. Už jsme v dáli viděli Písek, když poklidnou atmosféru v autobusu narušila nenápadná otázka: „Dá se tady na čtyřproudovce zastavit? Někomu se chce na záchod…“ Otočili jsme hlavy za tímto hlasem a spatřili tři malé princezny, které nohy křížily, seč jim síly stačily. Ani se na nás neusmály. Jen své nosíky tiskly na sklo a toužebně si prohlížely krajinu plnou keříků. V té chvíli stoupla naše průměrná rychlost o 20 kilometrů za hodinu. Zřejmě nás pan řidič slyšel. S kvílením brzd zastavil na první zastávce, ale zde mladé slečny nevystupovaly. Potahy sedaček byly i nadále v ohrožení. Zastavil na druhé zastávce, ale zde vystupovala pouze jedna z dam v nouzi. Zbylé dvě i nadále ohrožovaly sucho autobusu. Na třetí zastávce (kam jsme se dostali rychlostí blesku) slečny vystoupily. No vystoupily... Plynule ze schodů sedly pod nejbližší stromeček ˘ Ale díky všem těmto zážitkům můžeme říci, že jsme si výlet užili, že se nám podařil, a že na něj určitě nikdy nezapomeneme. A úplně na závěr: Díky výletu do ZOO jsem si uvědomila, že si jednou pořídím psouna. Co vy? Jaké zvíře si pořídíte domů?