Vánoční řádění
Na poslední čtvrtek před Vánoci jsme se všichni těšili. Už měsíc dopředu se nám na nástěnce objevil plakát, který nás lákal na „Vánoční řádění“. I když plakát již dopředu hlásal program, stejně jsme byli napnutí jak kšandy, protože jsme opravdu netušili, co se za jednotlivými pojmy programu skrývá. Jedinou opravdovou indicií pro nás bylo to, že se Martina, Slávka, Petra a Iva společně tajně scházely, kdykoliv se na chodbě potkaly, tak si špitaly, chichotaly se a něco si ukazovaly. Občas v kapse zachrastily obalem od Kinder vajíček, tahaly za sebou klubíčka vlny, přestěhovávaly nám věšáky na bundy a Martina byla věčně upatlaná od lepidla. No uznejte, indicií jsme sice měli hodně, ale co z toho vyvodit?
Konečně tedy přišel ten slavný den a my se probouzeli do posledního čtvrtka, který v roce 2014 strávíme společně. Plni očekávání jsme se všichni sešli v klubovně. Čekání na protivínské jsme si zpříjemnili zpíváním koled za doprovodu zvuků varhan (v Ivě máme opravdu umělce). Náš zpěv se nesl chodbami budovy, popíjeli jsme čaj, kdo chtěl, tak k čaji ochutnal výborné cukroví a čas nám tak příjemně plynul, že jsme úplně zapomněli být napnutí. Z příjemného předvánočního rozjímání nás vytrhnula až Martina otázkou: „ Můžeme začít?“
Vše začalo poměrně zvláštním pokynem, abychom na chvíli počkali na chodbě. V klubovně zůstala akorát Martina s Jitkou. Co tam dělaly, to nám bylo jasné hned, jakmile nás zavolaly zpátky.
Nejprve nám Martina přečetla seznam, podle kterého jsme se rozdělili do 4 skupin. Zástupce každé skupinky vylosoval jednu barvu – modrou, zelenou, červenou a nebo žlutou. Podle toho, jakou barvu jsme si vylosovali, tak nám byla přiřazena buďto Martina, Iva, Petra nebo Slávka. Pak už věci nabraly rychlý spád. Každá skupinka dostala dopis. Nebyl to ale ledajaký dopis. Martina ho napsala tak šikovně, že ani ti, kteří čtou bez problémů již mnoho let, s přečtením dopisu měli hodně velký problém. Martina na nás zlomyslně mrkla a zeptala se: „Dokáže někdo ten dopis přečíst?“ Odpověď z davu ji ale pěkně převezla. „Jistě! Autíčko, domeček, vločka a stromeček, dárek, kostička, duha, bota a zase stromeček…“ Martina se ale jen tak nechtěla nechat převézt. „A dává vám ten dopis smysl?“ Opět se jí dostalo zajímavé odpovědi: „No jistě! Jsi prostě už unavená a píšeš trochu z cesty. Dokonce jsi už pozapomněla písmenka, tak si pomáháš obrázkama…“ V okamžiku, kdy se tento názor všichni pomalu rozhodli přijmout za obecně platný fakt, poskytla nám Martina vysvětlení: „Ten dopis je zakódovaný. Abyste si ho mohli přečíst, musíte k němu najít klíč. To znamená vysvětlení, co který obrázek znamená. Slávky skupinka ho najde v textilce, Petry v keramice, Ivy na chodbě a Martiny v klubovně“. Všichni jsme se okamžitě rozprchli na jednotlivá stanoviště, abychom co nejdříve rozluštili dopis. V tento okamžik se ukázalo, kdo měl při losování barvy štěstí a kdo ne. Ono totiž ti, kteří si vylosovali Petru, zmateně pobíhali po keramice a prosili: „ Petro, kam jsi ty klíče schovala?!“ Odpovědi se jim nedostávalo, neb Petra netušila. Omluvou jí budiž to, že papírky měly pouhých 10 centimetrů na výšku a 4 centimetry na šířku. Byly výrazné, v Petry případě, zelené barvy. No, nakonec se ukázalo, že tým je od toho aby spolupracoval. Takže i zelení se nakonec dobrali toho, že papírky našli všechny a dopis rozluštili.
Každá skupinka měla dopis jiného znění, každá skupinka v něm měla jiné informace, které ji zaslaly na jiné místo. My, žlutí, jsme začínali v místnosti s názvem „PEKÁRNA“. Chvíli jsme museli po budově hledat, než jsme našli dveře, na kterých byl tento nápis umístěn. Když jsme vešli dovnitř, stál před námi stůl, na kterém ležely 4 obálky v barvách jednotlivých týmů. Rozbalili jsme tu naši a vysypaly se na nás různé kartičky a tento dopis: „NAJDĚTE VŽDY DVĚ KARTIČKY, KTERÉ K SOBĚ PATŘÍ. NAPŘÍKLAD K LODI PATŘÍ VODA, PROTOŽE LOĎ PLUJE PO VODĚ. AŽ BUDETE MÍT VŠECHNY DVOJICE UTVOŘENÉ, ZBYDE VÁM 6 KARTIČEK, KTERÉ DO ŽÁDNÉ DVOJICE NEPATŘÍ. KDYŽ TYTO ZBYLÉ KARTIČKY SEŘADÍTE PODLE ČÍSEL, KTERÉ MAJÍ NA SOBĚ NAPSANÁ, TAK VÁM PÍSMENA NA KARTIČKÁCH PROZRADÍ, KAM DÁL.“ I když to vypadalo jako těžký úkol, byly jsme s ním hotoví raz dva. Indicie nás zavedla do další místnosti s názvem „TREZOR“.
V této místnosti na nás opět čekala obálka v naší barvě a v ní následující úkol: INSTRUKCE O TOM, KAM SE VYDAT DÁL, MÁTE NAPSÁNY NĚKDE TADY V MÍSTNOSTI. NA ČEM JE TEXT NAPSÁN, TO MUSÍTE NAJÍT. VŽDY HLEDEJTE PAPÍREK V BARVĚ VAŠEHO TÝMU. TADY MÁTE MALOU NÁPOVĚDU: nápovědy byly následující:
- MODŘÍ: POLETUJI SI PO TREZORU (vlaštovka z papíru)
- ŽLUTÍ: MOHU SI OBLÉKNOUT NĚKOLIK ZIMNÍCH BUND A STÁLE MI NENÍ VEDRO (věšák na bundy)
- ZELENÍ: BEZE MĚ BY TI ČAJ NECHUTNAL (pet láhev s vodou)
- ČERVENÍ: PATŘÍM NA RUKU (náramek)
Kromě rozluštění hádanek jsme ještě měli za úkol vyhodnotit nejhezčí obrázek z naší „Mikulášské soutěže“.
Když jsme byli hotoví, vydali jsme se do další místnosti s názvem „FARA“. Neskutečně nás překvapilo, když nám dveře otevřela jeptiška. Jeptiška Jitka pro nás připravila úžasnou překážkovou dráhu, kterou musel každý z týmu překonat. V této místnosti jsme si i ozdobili krásný vánoční strom – ozdobami byly obtisky našich dlaní. To, kam nás poslala indcie, kterou nám dala jeptiška, nám až vyrazilo dech. Poslední místností byly „KATAKOMBY“.
V bláhové naději, že děsivý je pouze název místnosti, jsme se vydali vstříc poslednímu dobrodružství. Pomalu jsme otevřeli dveře. Odměnou nám byla látka podobná pavučině, která nám překryla vchod. Nadechli jsme se a plni odhodlání jsme překročili práh (je pravdou, že některým musela Martina k odhodlání pomoci mírným šťouchnutím). Vkročili jsme do ponuré místnosti, kde díky těžkým závěsům bylo zatemněno. Místnost osvětlovaly svíčky, které pluly v mističkách s vodou. Uprostřed místnosti stálo „cosi“. Za zástěnou utvořenou z látek a věšáků na oblečení na nás číhalo neznámo co. Když jsme si místnost prohlédli, upoutal náš pohled „kdosi“. Při bližším zkoumání jsme poznali, že místností nás bude provázet tlustý bratr naší Jitky Kysučanové (proč měl na sobě ale staré pruhované plavky, netušíme). Postupně si bral každého z týmu a odvedl ho za zástěnu. Tam na nás čekaly velké lahve, které byly překryté látkou. Na obsah lahví jsme neviděli. Naším úkolem bylo z lahví vylovit obal od Kinder vajíčka, ve kterém se skrývala indicie. Celý úkol nám ztěžovaly děsivé výkřiky a gumový had, který se několika z nás opravdu nelíbil. I tuto místnost jsme ale zdolali a čekal na nás poslední úkol. Najít poklad.
Stejně, jak jme byli úspěšní při plnění úkolů v místnostech, byly všechny týmy úspěšné při hledání pokladu. Žlutí nalezli noty ke koledám, červení pantofel, modří skořápky od ořechů a svíčky a zelení našli velkou svíci.
Po nalezení pokladů jsme se vydali na zasloužený oběd do restaurace. S velice chutným jídlem v žaludku a s výbornou náladou jsme se vrátili zpět do Horizontu. Přesunuli jsme se do nádherně vyzdobené místnosti. Tam jsme si pustili koledy, pili kafíčko, jedli cukroví. Všichni byli oceněni diplomem, předali jsme si dárky a byl čas říci si něco o pokladech, které jednotlivé týmy našli. Házeli jsme pantoflem, abychom věděli, zda svobodní půjdou z domu. Pak jsme lili vosk (místo olova), abychom odhalili, co nás v příštím roce čeká. Velký úspěch mělo i pouštění lodiček, abychom věděli, jak daleko a s kým povedou naše budoucí cesty. K dokreslení vánoční nálady už zbývalo jen zazpívat si koledy. Celá tato zábava by se samozřejmě neobešla bez diskotéky.
Myslím, že kdo tady byl, tak si celé „Vánoční řádění“ užil. Já tedy rozhodně. Otázkou ale zůstává, proč zrovna já jsem při lití vosku měla v mističce obrazec připomínající nakopnutý palec?!