Matějská pouť
Znáte někdo otázku, na kterou se za každých okolností odpovídá pouze „ANO“? Já jí teda znám. Je to otázka „Chcete se podívat na Matějskou pouť?“.
Právě tuhle otázku nám položili kamarádi ze Stroom Dub a my jim odpověděli jednohlasně – „ ANO, CHCEME“.
Po velice rychlém rozhodnutí, jsme si s pár vyvolenými ještě v sobotu ujasnili poslední informace a těšili se na pondělní ráno.
Hned od začátku to vypadalo, že vše půjde tak, jak má. Ještě ráno Martina prokonzultovala snad s každým v Horizontu, na jaké straně silnice – na které zastávce - by bylo nejlepší čekat na autobus. V podstatě jednomyslně jsme se shodli a vyrazili k místu setkání. Autobus samozřejmě dorazil na stranu opačnou. Ale tak začíná téměř každý výlet, braly jsme to tedy jako dobré znamení.
Během dopoledne se každý věnoval svým procedurám – ať už to byly bublavé vany různého typu, nebo masáže a třeba i cvičení. Kdo zrovna nebyl na proceduře, trávil svůj čas u sebe v pokoji a nebo v místnosti, které jsme dali název „velín“. Velín byl pokoj pracovníků Horizontu. Ale spíše než pokoj určený k odpočinku to byla místnost, kde se odehrávaly těžké souboje ve společenských hrách. Naučili jsme se „zelenou louku“, vychytali všechny možné způsoby jak vyhrát ve hře „prší“ a někteří nám předvedli, že dokáží celý herní plán „Člověče nezlob se“ přejít po jedničkách a dvojkách, aby se následně nechali vyhodit před domečkem (Asi se nebudete divit, že když se toto Mílovi stalo asi po šesté, vyhrnul si rukávy a celou svou silou dvaceti pěti kil chtěl stůl ručně rozlámat na třísky. Naštěstí ho Martina, Petra a Láďa jakž takž udrželi, takže ručně rozdrtil pouze patnáct figurek. ˘)
Šťastně jsme se shledali, posedali si v autobuse a bez jediného zádrhele se přibližovali Praze. Minuli jsme ceduli „Praha“ a pak ještě dalších asi 160 křižovatek a semaforů, než jsme uviděli brány, které stály mezi námi a Matějskou poutí.
Všichni jsme vystoupili z autobusu a paní Čechová z Dubu řekla velitelce zájezdu (Martině): „Odjezd bude v půl čtvrté, ve tři si zavoláme, zda se něco nezměnilo. Do té doby si každý může jít po své vlastní ose.“ Všichni se rozešli a my jsme zůstali stát před branami areálu, který přímo vybízel k tomu, abychom se zde v minutě ztratili. Martina všem připomněla, že ten, kdo se pokusí o ztracení své vlastní osoby, čeká ho po zbytek návštěvy Matějské pouti pouze aquazorbing. Na podpoření své hrozby nám Martina ukázala bazének, ve kterém se aquazorbing odehrával. V tu chvíli všichni ztratili chuť někde se ztratit.
Jako první nás upoutal strašidelný dům. Každého upoutal ale jinak. Martina přemýšlela jak se mu vyhnout a kluci zase přemýšleli, jak přesvědčit Martinu, aby šla s nimi. Nejdříve to vypadalo, že dlouhá fronta všechny odradí, ale zdání klame. Na konec jsme se do té fronty postavili – 5 odvážných a Martina, která stále opakovala něco o rizikových příplatcích – měla pocit, že ve strašidelném domě bude riskovat vlastní život. Těsně před vstupem na atrakci naštěstí zafungoval dostatečný přísun tekutin a Martina šla s Tomíkem hledat budovu WC. Zbylí 4 odvážní atrakci absolvovali a kupodivu se báli jen přiměřeně.
Další zastávkou byly kolotoče, prolejzačky s míčkama, autodrom a jedna velice oblíbená atrakce – oběd. Nelze popsat naši radost, když jsme s plánkem v ruce, uchozenými nohami a kručícími žaludky našli konečně fontánu (která byla uprostřed areálu a prý k ní vedou všechny cesty…). Nelze popsat ani to nadšení v očích, když jsme rozbalili naše řízky a s chutí se zakousli do zaslouženého oběda. Moje nejoblíbenější část oběda je škodolibě ta, kdy já jsem se cpala obědem, zatímco Jitka si budovala averzi ke slovu „záchod“. (Pro vysvětlení: Nejprve se na průzkum po areálu vydala s jednou malou princeznou. Jakmile se vrátila, tak se ozvala druhá princezna, že by vlastně taky chtěla. Jakmile se vrátily, tak se z lavičky vedle nás ozvalo: „Nevíte, kde jsou tady záchody?“ V tu chvíli Jitka se slzičkami v očích opět odložila oběd a chrabře se nabídla, že i po třetí se ujme role „záchodového průvodce“. To už se Martině Jitky zželelo a zeptala se nahlas: „ Chce ještě někdo na záchod?“ Čtyři ruce se vymrštily vzhůru. Kdo čekal, že zželení se Martina projeví tak, že se odtrhne od svého řízku a půjde dělat doprovod, tak je blázen ˘ Ještě dneska mě občas napadne, jak dlouho by nám tahle zastávka trvala, pokud bychom stále chodili jen po jednom. Nutno podotknout, že to byla celkem slušná procházka…)
Ale tak konečně jsme byli všichni posilněni, většina z nás si i odpočinula, a tak jsme se vydali vstříc dalšímu dobrodružství. (To ještě Martina měla úsměv na tváři). Další zastávkou ale byla hned po autodromu horská dráha. „Já chci! Já chci! Půjdeme tam!“ Několik párů velice škemrajících očí vyhrálo boj nad Martiny bouřícím se žaludkem. Tak jsme se postavili do fronty a čekali. 7 statečných, kteří v očích měli nadšení a očekávání a Martina, která v očích měla nepopsatelný výraz. Postupně jsme se dostali opravdu až k jednotlivým autíčkům. Zdenda si na poslední chvíli svou statečnost rozmyslel, a tak se vydal za Jitkou, která se zbytkem party čekala dole v bezpečí. Ve zkratce – přežili jsme a bez úhony. Jen teda Martina se pak k další atrakci sunula ladným krokem námořníka na rozbouřené lodi. A to ještě nevěděla, že další atrakcí bude ruské kolo. Ano, i tam ji Tomík, Tomáš a Láďa přesvědčili. Drobet jí zatrnulo ve chvíli, kdy Tomáš ve výšce 2 metry nad zemí prohlásil: „Ještě kousek, a nevim, co můj žaludek vyvede!“. Jeho slova silně podpořily bělící se klouby, které pevně svíraly středovou tyč naší kabinky. Ale i tuto atrakci jsme zvládli bez následků.
Rozechvělým hlasem a námořnickým krokem pak Martina všechny vedla směr autobus. Cestou se snažila několikrát spojit s paní Čechovou, zda odjezd v půl čtvrté opravdu platí. Volala 3x a nedovolala se. Nejistou chůzí jsme tedy dorazili na plánované místo setkání. Klidu rozhodně Martině nepřidalo to, že plánovaný odjezd měl být do dvou minut a na místě nebyl ani autobus, ani nikdo z Dubu. Paní Čechová telefon stále nabrala a Martina už zapomněla, že jí je blbě z atrakcí a zelenou barvu chytala z nových důvodů. Představovala si, jak bude Zdendovi vysvětlovat, že zpátky půjdeme do Písku pěšky. Naštěstí čtvrt hodiny po plánovaném odjezdu se na telefon omdlívající Martiny ozvala paní Čechová, která nás ujistila, že je vše v pořádku, odjezd je posunut, jen nám to zapomněli oznámit. Jako satisfakci jsme dostali krásného růžového plyšového Matěje, který nám dnes hlídá klubovnu.
