Výlet do Bechyně
V osm hodin jsme se sešli u autobusu. Jakmile autobus přijel, vyndala Martina z tašky přehledné tabulky a pokyny, jak má kdo nastupovat, kam si sednout a koho kam pustit. Než své přehledně barvičkami rozdělené informace ostatním sdělila, seděli všichni cestující v autobuse a čekali, až budou moci vyjet.
Po pár minutách jsme se tedy vydali směr Protivín. Cesta krásně ubíhala a my se těšili, až se setkáme s „protivínskou bandou“. Petra ještě poctivě nahlásila a předala poslední omluvenku z výletu. Vypadá to, že Zdenda má jiné povinnosti a na výlet s námi nepojede. Martina vše pečlivě zaznamenala do svých tabulek, vyplnila připravené kolonky a čekala, až nastoupí všichni zbývající ze seznamu. Jako první v Protivíně nastoupil omluvený Zdenda. Martinu to mírně vyvedlo z míry, neboť jeho kolonku již měla proškrtnutou a teď nevěděla, co s tím. Vždyť s sebou neměla ani bělítko(!) Největší překvapení na Martinu ale čekalo v okamžiku, kdy se zeptala, kam že se to v autobuse posadila paní Trtková. Z odpovědi „Není tady, protože se vrací domů pro foťák“, se jí mírně zatočila hlava. Obávala se, že fotoaparát, který pevně svírala v rukou, právě paní vedoucí doma hledá. Martině nepřidalo ani to, že se autobus plynule rozjel bez paní nejvyšší. Těsně, než upadla do mdlob, uslyšela z dáli poznámku: „ Paní ředitelku vyzvedneme cestou“. Naštěstí se vše vysvětlilo, Protivín jsme bez paní Trtkové opravdu neopustili a dokonce jsme s sebou měli dva fotoaparáty.
Bez jakýchkoliv dalších komplikací jsme dojeli až do Bechyně. Jako první byla na programu prohlídka místního kláštera. Nádherná výzdoba, cenné sochy a poutavý výklad paní průvodkyně způsobily, že čas strávený prohlídkou kláštera nám utekl neskutečně rychle. Po celou dobu prohlídky jsme všichni byli ticho jako myšky a hltali poutavé příběhy o neúspěšné snaze vojáků zničit před mnoha lety výzdobu tohoto překrásného místa.
Po ukončení prohlídky jsme si udělali společnou fotografii před klášterem (pokud by se pak někdo během „volného programu“ ztratil, měli bychom aspoň doklad o tom, že s námi opravdu přijel). Následně jsme se rozdělili na menší skupinky a vydali se „po vlastní ose“. Naše skupinka šla ocenit nádherný výhled na Zářečí. Krásnou bechyňskou čtvrť, obydlenou mnoha recesisty. Navštívili jsme náměstíčko zasvěcené každému z obyvatelů tohoto kouzelného koutku. Prohlédli jsme si i „Zářečský internet“ (vývěsní tabuli s fotkami), navštívili „Zářečskou veřejnou knihovnu“ (zastřešený stojan s přikovanými knihami) a hlavně jsme obdivovali nádherné, až pohádkově pomalované popelnice vyvedené v mnoha barvách.
V místní restauraci jsme si tak pochutnali, že tomu všemu už jen chyběla návštěva místní výstavy pana Preclíka. Pro veřejnost již sice byla zavřená, ale všichni zaměstnanci Horizontu ví, že pro naší paní ředitelku není nic nemožné. Takže my jsem výstavu ještě navštívit směli. Prošli jsem si pečlivě všechna tři patra, udělali jsme zde tolik fotek, že nám na to v digitálním fotoaparátu skoro nestačila paměť.
Po takovém krásném dni naplněném sluncem a kulturou, jsme všichni již byli dostatečně unavení, a tak jsem se vydali autobusem směr Protivín a Písek. Někdo cestou domů klimbnul, někdo sledoval ubíhající krajinu, jiní zase prohlíželi fotky ve fotoaparátu, ale všichni si mysleli to samé: Víc takových výletů!!
