Lázeňský pobyt ve Vráži
Rok se s rokem sešel a my jsme opět zabalili kufry a vydali se směr lázně Vráž. Určitě mi všichni dají za pravdu když napíšu, že letošní pobyt byl opravdu nezapomenutelný. Bylo v něm totiž vše: pohodové lázeňské procedury, koupání v bazénu, posezení v kavárně, diskotéka, hry, návštěva z Písku, karetní turnaje a nelítostné bitvy v člověče nezlob se. Bohužel nechyběla ani sanitka. Zase ale mohu říci, že v lázních byl téměř každý ze zaměstnanců Horizont. Největší spotřebu lázeňských parťáků měla Slávka (myslím, že její spotřeba pracovních kolegů je mírně alarmující, neboť tímto tempem za chvíli budeme bez zaměstnanců – uznejte sami – na 4 dny 3 parťáci… ˘ Ale tak holt je to bezva holka a každý s ní chtěl alespoň jeden den v lázních pobýt.)
Během dopoledne se každý věnoval svým procedurám – ať už to byly bublavé vany různého typu, nebo masáže a třeba i cvičení. Kdo zrovna nebyl na proceduře, trávil svůj čas u sebe v pokoji a nebo v místnosti, které jsme dali název „velín“. Velín byl pokoj pracovníků Horizontu. Ale spíše než pokoj určený k odpočinku to byla místnost, kde se odehrávaly těžké souboje ve společenských hrách. Naučili jsme se „zelenou louku“, vychytali všechny možné způsoby jak vyhrát ve hře „prší“ a někteří nám předvedli, že dokáží celý herní plán „Člověče nezlob se“ přejít po jedničkách a dvojkách, aby se následně nechali vyhodit před domečkem (Asi se nebudete divit, že když se toto Mílovi stalo asi po šesté, vyhrnul si rukávy a celou svou silou dvaceti pěti kil chtěl stůl ručně rozlámat na třísky. Naštěstí ho Martina, Petra a Láďa jakž takž udrželi, takže ručně rozdrtil pouze patnáct figurek. ˘)
Velice oblíbenou karetní hrou byl „záchod“. I když tedy jak u koho. Obyvatelům velína se tahle hra moc nelíbila, protože během půl hodiny „do záchodu spadla“ polovina klientů – a zkuste si to pak vyvětrat…
Když jsme měli volnější odpoledne, tak jsme vyrazili na čerstvý vzduch. Velice oblíbenou hrou pro nás byl petang. Oproti loňskému roku se mnozí z klientů umoudřili, tak nechali raději vyhrát tým, ve kterém byla Martina. Nechtěli, aby se opakovalo loňské čtrnáctidenní trucování, kdy Martina pouze brečela a vyžadovala opakování celého petangového turnaje.
Krom petangu měla ještě první parta čas dojít zkontrolovat Ivy hospodářství, zahrát si na slepou bábu a procvičit hod hakisákem. S druhou partou jsme zase mimo jiné rozvířili zvěsti o invazi UFO, neboť jsme po zahradě házeli létacími talíři a ani omylem jsme netušili, kam poletí.
Po večerech jsme měli čas na hru „O poklad“. Martina zarytě tvrdila, že jí připravili skřítci z Vráže. No já nevím… Každopádně pravidla byla jasně nastavená – po několikahodinovém školení je chápal každý druhý ˘. Přes mnohé strasti oba týmy mapu opravdu sesbíraly. Jakmile jsme dali mapu dohromady, vrhli jsme se do parku (rozhodně ne tiše a ani omylem to nebylo pomalu…) a vydali se hledat na určené místo. Skřítek je ale tvor nepředvídatelný, takže jsme na místě, kde měl být poklad, našli pouze vzkazy. Ve vzkazech se s námi skřítci rozloučili a sepsali nám několik srdceryvných řádek. Bylo to od nich hezké, to jo, ale my šli pro poklad. Podle instrukcí v dopise k nám měl ještě někdy během dne přijít. Přibližně hodinku jsme ještě chodili po parku a prolézali každé křoví a koukali se do každé krtiny, jestli tam náhodou nenajdeme poklad. Jak správně tušíte, nic jsme nenašli. Sem tam teda jo, ale poklad to nebyl ˘ Vrátili jsme se do velína, abychom pečlivě slepili mapy. Během lepení jsme zjistili, že červený tým tak strašně chtěl najít poklad, až se mu vytratil kousek mapy. Mapu jsme tedy domalovali a chystali večerní tažení za pokladem. Ne každý byl z tohoto nápadu nadšený – sháněli jsme baterky, lopaty, rýče, .. Jak správně tušíte, nic z toho jsme v zavazadlech neměli (poučení po příště ˘). Venku se začalo povážlivě ztmívat a my jsme pohledem z okna zjistili, že ne každá lampa v parku svítí… Nebudu vám lhát, i já jsem se dost bála – přece jen ve tmě není nic pořádně vidět a hlavně od maminky vím, že po tmě není radno toulat se venku… Vydali jsme se tedy na večeři. Plni obav, co bude, až dojíme. Večeře ale byla úžasná – úplně jsme se zapomněli bát tmy ˘ Po večeři jsme si šli koupit lázeňské oplatky. Po nákupu asi 50 kusů balení oplatek nám paní recepční jednou větou úplně změnila plány na večer. „Máte tady dopis…“ Byla to přesně ta chvíle, která je ve filmech následována děsivým tichem. U nás to tedy tak nebylo. Právě naopak. Všichni začali šeptat, pokřikovat a dožadovat se dopisu. Nejsilnějším byl Láďa, který dopis ukořistil. Přečetl ho nahlas. V instrukcích stálo, že poklad na nás čeká v prvním patře. Asi živě vidíte, jak se večer po lázeňském areálu ženeme za pokladem. Ano, byli jsme jako myšky – všichni šli po špičkách, nikdo ani nedutal a rozhodně nikdo neutíkal ˘ Dobrá, přiznávám, jediný, kdo opravdu potichu a pomalinku došel až k pokladu byla Helenka, která si vzpomněla, že by asi chtěla ještě nějaké oplatky.
Abych to zkrátila – poklad jsme našli. Ještě ten den jsme si úspěšně zabalili kufry, uklidili pokoje a chystali se na pondělní odjezd.
Musím uznat, že přes hektický začátek byl celý pobyt úžasný a ráda pojedu zas ˘
Mimochodem, už jste někdy jedli čínskými hůlkami pomeranč, jablko, banán, želatinové bonbony nebo lentilky? My ano a rozhodně to můžeme jen doporučit.
