STROJ ČASU Interaktivní výstava
Asi každý z vás někdy zatoužil vydat se na výlet proti proudu času. Navštívit pralidi, slavné válečníky, umělce, princezny, být součástí velkých revolucí a nebo z bezpečné vzdálenosti sledovat ty nejvýznamnější okamžiky vývoje lidstva. A nám se to podařilo.
Hned po našem příchodu do Sladovny se nás ujala velice příjemná paní průvodkyně. Zavedla nás do patra, ve kterém se nacházel stroj času. Všichni jsme se shromáždili u vchodu do místnosti a paní průvodkyně začala vyprávět: „V této místnosti máme stroj času. Je kouzelný, protože se díky němu máme možnost podívat do několika významných vývojových etap lidstva. Je to takový výlet historií. Víte, co je historie?“ To nás paní průvodkyně dost podcenila, neb se jí dostalo velice zajímavé odpovědi. „Já jsem byla v Praze!“ Tuto informaci paní nechala bez odezvy a mlčky se s námi vydala ke stroji času.
Shromáždili jsme se v malé místnůstce, jejíž střed tvořil podivný stroj. Měl mnoho svítítek a blikátek. Paní průvodkyně nám vysvětlila: „Potřebujeme, aby někteří z vás přiložili ruce do připravených otvorů, čímž se zmáčknou potřebné knoflíky, které aktivují náš stroj času.“ Dobrovolníci se jen hrnuli. Cestování časem je velice pohodlné – nikde to nedrncá, nikde na vás netáhne a nikomu se neudělalo špatně. Mírně nás během cesty rušila Martina, která pořád opakovala „Hlavně ne zpátky na gympl. Po druhé bych asi z fyziky ani z matiky neprošla…“
Dobrovolníci, kteří popoháněli stroj času, byli ale velice šikovní, takže jsme neskončili na gymnáziu, ale v pravěku. Přistáli jsme přímo v pravěké jeskyni. Opatrně jsme vylezli z jeskyně ven a před námi stál mamut. Naštěstí mamut se nás bál asi tak jako my jeho, takže nehybně stál a nikoho nezašlápl (čehož ale někteří později litovali). Během té chvíle, co jsme byli v pravěku, jsme se dozvěděli mnoho zajímavého – třeba to, že v tehdejší době museli kluci už v deseti letech chodit na lov mamutů. Pravěk jsme si prohlédli a pomalu se vraceli ke stroji. Všichni už se na cestu časem těšili. Kdepak asi přistaneme tentokrát? „Jen ne zpátky na gymplu…“ mumlala Martina.
Tentokrát se našli jiní dobrovolníci a ti stroj času popohnali až do doby Keltů. Někteří z nás už byli z cestování časem tak nadšení, že si vyzkoušeli obleky Druidů. Jak nám později paní průvodkyně vysvětlila, Druidové byli něco jako „vůdci“, kněží. Na své postavení studovali neuvěřitelných 20 let (při zmínce doby studia Martina omdlela). Bohužel to nebyla jediná vedoucí, o kterou jsme se museli starat. Velice pozdě nám došlo, proč Slávka pořád opakuje: „Keltové, to bylo hodně špatné období, tady bych žít nemohla…“ Koukali jsme, odkud se její hlas ozývá. Až příliš pozdě jsme si všimli keltského stavu (tedy spíše rámu s osnovami), na kterém naši textiláři provlékali kousky vlny. Seděla u něj Slávka a snažila se opravit již utkaný kus. „Vždyť se to tady stahuje…“ opakovala a stále se to snažila napravit. V této chvíli nám došlo, že interaktivní výstava není asi vhodná pro naše vedoucí. Nám se ale líbila, tak jsme uznali, že je naprosto zbytečné snažit se vzkřísit Martinu nebo dostat Slávku od stavu. Raději jsme si šli vyrazit mince. Když už každý z nás měl svou minci, Slávka měla spravený stav a Martina se jakž takž dostávala k sobě, mohli jsme se vydat do dalšího historického období.
Shromáždili jsme se kolem stroje času. Tentokrát jsme zastavili ve antickém Římě. „Tady se mi líbí!“ zvolala Martina a vrhla se na pravý trh, kde pravé plyšové potraviny prodávala Míša, které se trh evidentně také zalíbil. K Martině se okamžitě přidala Slávka. Poděkovali jsme Míše, že naše dvě vedoucí tak šikovně zabavila a vydali se hledat Ivu. Netrvalo to ale dlouho. Iva byla u kartiček s řeckým a římským božstvem a snažila se najít správné dvojice. Byli jsme rádi, že naše vedoucí mají co dělat a my jsme se tak mohli v klidu projít římskou tržnicí, vylézt na rozhlednu a poslouchat výklad paní průvodkyně. Trochu nás teda zmátlo, když nám paní průvodkyně ukazovala názornou mapu antického Říma a paní Uhrová po nás chtěla, abychom jí ukázali, kde že je to na mapě Česká republika. Ale i tak jsme si prohlédli, jak v tehdejších dobách žili bohatí, víme už, že měli své otroky a dokonce i bazény v domě. Když jsme nasbírali dostatek tepla, tak jsem se rozhodli, že už je na čase se vydat do dalšího období.
Stroj času nás tentokrát vysadil ve středověku. A to neměl dělat. Protože to bylo období, které úplně svádělo k tomu, nacpat na sebe ty úžasné převleky, které sice byly šité na děti, ale byly pružné. Tak se stalo, že mezi námi chodil mnich Jiří s papežskou čapkou, chrabrý rytíř Tomáš, který se do obleku nevešel a když se snažil prostrčit ruce dírami na rukávy, tak vypadal jako špatně vedená loutka. Na vážnosti mu moc nepřidala ani helma, kterou měl posazenou na hlavě. Hledí helmy měl asi 10 centimetrů nad hlavou. Co si z tohoto období ještě pamatuji? Bylo to období rytířů a rytířských soubojů. Dokonce jsme měli možnost na jednoho opravdového dřevěného koně sednout. Někteří z nás tuto možnost velice rádi využili. Díky tomu taky víme, že jako rytíři by se bez problémů uživili Míša, Jíťa a Kuba. Je ale jasné, že proti rytířce Slávce by neměli šanci ˘. Zkusili jsme si psát brkem ozdobné písmo (paní Uhrová si dokonce vysloužila pochvalu od paní průvodkyně), ukázali jsme si, jak se zakládali města, jaké vybavení měli tehdejší zemědělci a prohlédli si nádherně vykládaná okna. V tomto období se nám velice líbilo, ale už byl čas zase se vydat na cestu a prohlédnout si další období.
Stroj času nás zanesl do renesance. To bylo období, ve kterém se slova ujala paní Uhrová. Ukázala nám základní znaky tehdejšího umění (obálky na fasádách domů) a s Helenkou debatovala o soše vypodobňující Davida od Michelangela. Helence se socha velice líbila, ale jako žena se soucitem se zajímala o možnosti, jak by se dali torzu sochy doplnit ruce – aby socha nepůsobila tak smutným dojmem… V tomto období se ještě Míša ujala loutny a prohlídku nám zpříjemnila hrou na tento nádherný hudební nástroj. Když jsme se dostatečně pokochali tímto historickým obdobím, rozhodli jsme se vydat do poslední etapy této úžasné výstavy.
Poslední období bylo vystaveno v dalším patře. Jednalo se o 19. a 20. století. A ani toto období pro nás rozhodně nebylo nudné. Jako první nás zaujaly možnosti místního mikroskopu. Víte, že když zvětšíte pod mikroskopem mouchu, tak vypadá ale opravdu hodně ošklivě a děsivě? Mikroskop ale nebyl jediné zajímavé zastavení v tomto patře. Nejednoho z nás zaujal malý „stan“ uprostřed místnosti. Byly zde skleničky s vodou, které krouživými pohyby mokrého prstu po okraji sklenice vydávaly zvuky. Zajímavé byly i magnetické hobliny. Některé zase zaujala výstava fotoaparátů. Co nás ale na výstavě do jednoho překvapilo, byl obývací pokoj, který byl součástí expozice. Každý z nás v pokoji objevil něco, co má doma, nebo alespoň na chatě – ať už se jednalo o křesílka, stůl, knihovničku nebo psací stroj. Právě psací stroj zaujal naše vedoucí. Na popud Martiny odborného odhadu „To je něco jako počítač“, zasedla Slávka ke stroji a vyťukala na něm následující vzkaz: „Horizont navštívil vaši výstavu. Moc se nám líbila a určitě se u vás ještě někdy navštívíme.“ No a já tento vzkaz jednoznačně podepisuji. Moc se nám výstava líbila a rozhodně se v Sladovně ještě někdy zastavíme.